Nikdy jsem neměla skoro žádný vztah ke sportu. Nevím proč, nějak mě to ani nelákalo. Jediné, co jsem dělala, když jsem byla mladší, byl aerobic. Nevím, jestli se to dá považovat za druh sportu, ale budiž. Kupodivu jsem tam chodila dlouho. Skoro šest let, a to vám řeknu, vždycky jsem se při něm odreagovala. Hudba a tanec je totiž dobrá kombinace, a tak není divu, že se mi to líbilo. Kdyby to lidi vyzkoušeli, tak zjistí, že aerobic je naprosto super a dá se dělat jako sport, i když se člověk vlastně při tom odreaguje. No ale teď z jiného soudku. Se sportem na základní a střední škole to bylo horší.Teda hlavně na základce. Vyloženě jsem tělocvik nesnášela a vždycky jsem si potají přála, aby jej zrušili, nebo něco podobného. Vůbec jsem nechápala, proč na základní škole tělocvik vlastně musí být. No a jinak jsem taky měla docela strach cvičit před ostatními dětmi, protože ty se mě tehdy za mé „schopnosti“ posmívaly. Já jsem nikdy nebyla takový ten typ, že by mi tělocvik šel. Zdědila jsem to po mamce. A víte, jak to je. I když jsem se to snažila napravit, tak mi bohužel tělocvik nikdy nešel. A ani do kolektivu jsem nezapadala.Když jsme skákali přes kozu, tak že ze mně všichni měli srandu, protože místo, co bych úspěšně skočila a kozu přeskočila, tak jsem se po té koze svalila jako had. Musel to být ale docela vtipný pohled, to si vlastně říkám taky. No ale s postupem času se tomu musím jenom smát. Každý má prostě něco, co mu nejde. A ani já jsem nemohla být úplně ve všem dokonalá. Měli jsme ve třídě i holky, kterým tělocvik šel a já jsem jim tehdy strašně moc záviděla. Vždycky i chodily na soutěže a já jsem taky toužila tam alespoň jednou být. Ale tohle se mi bohužel moc nepovedlo. Každopádně s odstupem času jsem si ke sportu našla jakž takž cestu a aktuálně si občas zahraju třeba volejbal.